Na druhou stranu musím přiznat, že příběh byl slabší. O pošahaném počítač, který se snaží udělat pořádek to už tu bylo viz. Univerzální voják 2 nebo Já robot. Také mi vadilo napjetí, i když se zřejmě autoři snažili vše ze začátku jako by tajit, každému zkušenému divákovi muselo být po první půlhodině jasné, že tajemný hlas v telefonu, je počítač.

Ovšem i když byl příběh slabší tak herecké výkony byly velice kvalitní a povedené, vizuální efekty i kamera byli také velmi dobré i když v dnešní době filmu je to standart. Takže pokud nedáté na bůh ví jakou zápletku, stačí Vám akce a, že u filmu neusnete a přitom nechcete sledovat béčkový film rozhodně jdětě na Oko dravce.

Perfektně je také řešené uschování sluchátek, která můžeme bez problémů složit a vložit do kapsy nebo do luxusní kožené kapsičky, kterou ke sluchátkům obdržíme. Samozřejmě nejdůležitější věc proč si Porta Pro pořídit je zvuk, který je jak jinak než vynikající, zejména excelují basy, které jsou při poslechu například taneční hudby skvělým zážitkem při, kterém nabýváte dojmu, že se taneční akce přímo účastníte. Ovšem i poslech vážné hudby je zážitkem Verdi, Vivaldi nebo Smetana a jejich skvělá operetní muzika je s vašimi Porta Pro maximálně doceněna a užíváte si každý hudební nástroj.

Nejsou to uzavřená sluchátka, ovšem to vám nebrání při zvýšení decibelů, abyste přestali naprosto vnímat své okolí, nevýhodou oproti uzavřeným sluchátkům je, že pokud tak učiníte všichni kolem vědí co posloucháte a ne každého to zajímá. Také na pohodlí společnost KOSS myslela a tak kromě velice pohodlného polstrování na uši je o něco výše umístěno ještě jedno polstrování aby Vás obruč sluchátek netlačila a vy si bez problémů a v pohodlí mohli celého hodiny poslouchat svoji oblíbenou muziku.

Porta Pro se prodávají ve dvou variantách s autorizačním kódem a bez autorizačního kódu. Rozdíl mezi těmito dvěma verzemi je v manipulačním poplatku při využití doživotní záruky. V případě, že se Vám se sluchátky nedej bože něco stane, pokud je máte registrované zaplatíte poplatek 50 Kč a můžete si standardní dvouletou záruku prodloužit ještě o 12 měsíců, pokud je registrované nemáte zaplatíte 300 Kč. Samozřejmě se cena sluchátek liší s kódem 1150 Kč, bez kódu 900 Kč. ( Při uplatňování zákonné záruční doby či prodloužené záruční doby v případě reg. sluchátek neplatíte manipulační poplatek. ) Takže je jen na vás co si vyberete. Rozhodně ať si koupíte jakoukoliv variantu na kvalitě sluchátek se nic nemění.

Ke sluchátkům mám snad jen dvě výtky ta první se týká ovládání hlasitosti na kabelu, které dnes považuji za jakýsi standart a taky pohodlí, jelikož vytahovat stále přehrávač z kapsy není úplně nejpohodlnější a ta druhá je, že tento model bohužel vlastní dnes kdekdo, takže se nebudete lišit.

Závěrem bych asi řekl, že sluchátka jsou rozhodně určena pro všechny milovníky kvalitní hudby, pokud máte rádi muziku při sportu doporučuji mode Sporta Pro. Jinak Vám všem mohu doporučit nový internetový obchod audigo.cz, skvělé ceny, super přístup, přehledný web, prostě naprosto bezproblémový obchod vřele Vám všem ho doporučuji, od doby co jsem tam koupil Porta Pro jinde sluchátka nenakupuji.

Parametry a specifikace:
Kmitočtový rozsah: 15 – 25.000 Hz
Zkreslení: pod 0,2 %
Citlivost: 101 db SPL (1 mW)
Impedance: 60 Ohm
Hmotnost: 80 g
Přívodní kabel: přímý 1,25 m, 2 vstupy, 3,5 mm zlacený Jack + zlacená redukce 3,5/6,3 mm Jack

Opis filmu Eksperyment Filadelfia (stare, dziwaczne, dobre kino)

Podsumowanie 100 postów na blogu Konrada (powiew świeżości z Rwandy, do poczytania)

Manipulacja zdjęcia (przykłady efektów Photoshopa na zdjęciach modelek)

Kulinarny opis znanej potrawy (ciekawy artystyczny opis)

Koreja chwali się 13 wpisami w jeden dzień (ciekawe, bo dzisiaj jest dzień maratonu Krewety i też chcę pobić rekord wpisów na jeden dzień)

Bo lubię wpisy zaczynające się od ciekawych cytatów (wpis zaczynający się od anegdoty Franklina o polityce i Rosji)

Dziwna fotografia (zdjęcie, klimatyczne, trochę straszne)

Notowanie 82 toplisty (wyjątkowa lista przebojów w Internecie)

Muzyka I połowy 2008 (wybór najlepszej muzyki w pierwszej części 2008)

Amaterské The Mission od skupiny VFP se vydalo cestou druhou. S mezinárodně znějícím obsazením nám nabízí na ploše velmi příjemě plynoucích 19 minut akční návštěvu světa, který pracuje na principu binárního kodu a cool japonských znaků.

Příběh The Mission není nikterak komplikovaný. Dva uprchlíci ze systému se nechají naloadovat do Matrixu, aby získali mini disk s virusem. Nejdříve v samém spěchu (úniku před agentem) omylem seberou jen obal od onoho disku a tak se musí vydat do jednoho klubu za člověkem, který odnesl pravý disk. Agent jim je ale opět na stopě.
Dalo by se říct, že příběh je jen jakési nutné zlo, aby tvůrci mohli naplno rohrnout desítky, diváky tolik oblíbených, matrixovských trade marků. Černé brejle, pevný účes, kung fu, střelba, agresivní hudba a automobilové honičky.

Celé to spokojeně spěje k finálnímu souboji, který je nejlepší jaký jsem zatím v amaterském filmu měl tu čest vidět. A po technické stránce to spěje velmi příjemě. Už například první záběr z Matrixu napoví, že filmaři měli velký cit pro výběr lokací. Vysoká industriální budova zbarvená do jemné "matrixovské" zeleně na vás dýchne oním magickým kódem.
Hudba je vybraná přímo z oficiálního soundtracku a proto sedne jak prdel na hrnec. Kamera se vůbec neomezuje a společně se střihem působí velmi plynule. Což oceníte hlavně v synchronizaci finálního souboje. Ten (jak už jsem podotkl) překvapí hlavně neuvěřitelně dobrou choreografií. Trapně nevypadá ani automobilová honička (nehledě na to co si občas tvůrci s kamerou dovolí)

Vše by se zdálo být perfektní, kdyby nebylo anglického dabingu. Angličtina v tomhle snímku ztratí veškerou svojí sílu a její strohé předčítání naprosto kazí dojem. Minimálně na začátku. Po chvíli si zvyknete, ale i tak to bolí. Čeština by rozhodně pomohla i hercům, kteří tak ve spojitosti se svým  hlasem občas vypadají směšně.

BLOG Note:
I tak si ovšem cením tento počin velmi vysoko. Spousta lidí, kteří mají film jako koníček si z něj můžu vzít příklad. A hlavně se u něj vrcholně pobavit. (Fanoušci Matrixu jako já si pak deset procent přidají)

Hodnocení: 80%
Produkce: VFP
Web: Officiální web
amaterskefilmy.cz

Sjón / Syn stínu

Nakladatel: Argo, edice: Současná světová próza;
ISBN: 978-80-7203-995-1, EAN: 9788072039951
Originál: Skugga-Baldur, překlad: Helena Březinová
Formát: 108 stran, 21x14cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2008 (1. vydání)

Island. Kapely z tohoto ostrova, jehož počet obyvatel nepřekračuje 300 000 tisíc, denně tvoří obsah hudebních magazínů. Je tam čisto (pokud se nerealizuje megalomanský projekt továren na výrobu hliníku), je tam krásně. Je to prostě země snů.

Sjónova knížka Syn stínu je sympatická v tom, že na zemi ohně a ledu nabízí střízlivý pohled. Vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurđsson (1962), také básník, bývalý člen Sugarcubes a textař zpěvačky Björk napsal historický román, v němž upozorňuje na protřelost, omezenost a uzavřenost islandské společnosti. Dělá to chytře a se zvláštním, hrůzu vyvolávajícím humorem. Zlý a vypočítavý kněz Baldur Skugasson prohání na lovu lišku tak dlouho, dokud se jí sám nestane. Vesnický hřbitov zaplavuje řeka: „To pak lidé na vlastní oči vidí, že si příroda s mrtvolami příliš neporadila.“ Ve sklepení jednoho z vesnických domů je zavřen tvor, je to dívka s downovým syndromem, jmenuje se Abba: „Nebylo nejmenších pochyb, že nešťastnice držená na dvorku bratrance zemského fojta v Reykjavíku patří k těmto asiatským neviňátkům, která na celém světě nemají nic jiného, než pěnu u úst.“

Dobro v knize symbolizuje bylinkář Friđrik B. Friđriksson, který si Abbu vezme za ženu. Friđrik studoval v rivalském Dánsku, má rád francouzské básnictví a Darjeeling, který si dopřává na anglickém servisu.

Sigurđsson nápaditě pracuje s formou. Švenkuje a prostřihává mezi příběhy postav, libovolně skáče z přítomnosti do minulosti a čtení tak je náročnější, a tedy zajímavější. Lov na lišku popisuje na každé straně jen několika větami a před čtenáři se tak paradoxně odvíjejí dlouhé, statické záběry zasněžené krajiny s dvěma neurčitými body, vzdálenost mezi nimi jako by tvořila věčnost. Když je opravdu velká zima, Sigurđsson se roz-roz-roz- rozkoktá. Po celou dobu autorova vyprávění jako by byl vidět jeho lehce zkřivený, ironický úsměv.

Rok vydání: 2007
Počet stran: 198
Vydání: 1.
Spolupracovali: ilustrace Milan Soukup
Nakladatelství: » HOST

K moři je útlá románová prvotina studentky FAMU Petry Soukupové. Jejím hlavním tématem na zhruba dvou stech stranách je nemožnost komunikace, složitost vztahů ve dvou neúplných rodinách.

První, co vás na knize zaujme, je poměrně ojedinělý styl Soukupové, což se u debutu oceňuje. Příběh rodin začíná vyprávět od Adama, respektive od Petra a od Magdy, teenagerů, co se potkají na vesnické zábavě. Používá k tomu střízlivý jazyk a přítomný čas, který doplňuje anticipacemi. To může někoho rozčilovat, Soukupová to ale dělá záměrně proto, aby všechny postavy čtenáři co nejvíce přiblížila. K moři klade důraz na popsaní složitých vztahů, je to studie lidí, nebude vás překvapovat příběhovými zvraty. Dozvíte se mnoho o snaživém, ale trochu asociálním Petrovi, první ženě Magdě, druhé Kláře, o bojovné Báře a útlocitné Jítě, sebelítostivé, ale chytré Adéle a krásné a umíněné Johance. Aby vás se svými protagonisty Soukupová seznámila co nejlépe, používá následující metodu. Postaví situaci a představí ji očima všech postav. Pečlivě udržuje síť vztahů a nebojí se zcela zpříma vysvětlit, jak je to teď mezi rozvedeným tatínkem a jeho opuštěnou dcerkou Bárou a jaký bude mít tahle situace vliv na budoucnost obou. Zdá se, jako by nám toho Soukupová podsouvala příliš, ale dělá to tak chytře, že si toho jako čtenáři skoro nevšimneme, vadit nám to nebude. To, co trochu ztěžuje zážitek ze čtení, je Soukupové potlačování přímé řeči. Těžko říct, proč si autorka upřela tak dobrou možnost charakterizace postav. Mohla tak navíc celou knihu oživit. Román totiž trpí určitou monotóností, protože za celých stosedmdesát stran se tempo vyprávění změní pouze třikrát. Z jakési čtenářské únavy má pak člověk pocit, jako kdyby celé dění knihy K moři sledoval přes sklo.

Týden na chorvatských plážích zdánlivě mezi Petra a jeho dcery (obě manželky zůstaly doma, proč asi, ty mají s dcerami jasný vztah) nepřinese žádnou velkou událost. Každá z dívek se přitom vyrovnává se svým vlastním malým nebo velkým dilematem, ať už je to pocit odcizení, neopětovaná láska v podobě nezodpovězených esemesek, stesk po psovi. Všichni si nesou svoje břímě a jeden druhému nějak nejsou schopni pomoci. Proč vlastně? To je to jediné, na co Soukupová v podstatě nedá jasnou odpověď. Ať rozhodne čtenář, už toho ví dost.

Po tom, co se parta osamělců vrátí domů, autorka přeskočí pár let a jímá se odvyprávět životy všech postav až do konce. To je asi zbytečné, vzhledem k oněm anticipacím, díky nimž si bez problémů příběhy domyslíme sami. Úroveň knihy tady malinko upadá a přemýšlím, proč měla Soukupová takovou touhu toho tolik prozradit. Čtenář si toho pasivně odseděl dost, možná mohl dostat trochu více vlastního prostoru.

K moři má ale jednu výhodu, díky které jsem knize odpustil většinu toho, co jsem zmínil. Díky vlastní zpětné vazbě se Soukupová ani jednou neutopí v patosu, nerozlítostní se nad svými dětmi-postavami. Je jako profesionální komentátor dokumentu od BBC. Vlk se plíží k mláďátkům, my se držíme za hlavy, Soukupová zůstává příjemně profesionální, ne však chladná. Dokonale úspornou cestou dokáže celou knihu udržet velmi silnou, lehce melancholickou atmosféru. Celé je to velmi uvěřitelné, což se autorce studující scénáristiku asi taky bude hodit. Navíc, a to se hodně oceňuje, přestože Soukupová staví příběh skoro obyčejný, kniha je neuvěřitelně čtivá.

A naposledy jsem dlouho nechal uležet Warlordy Petera Chana (kteří naopak jsou na csfd rámováni kostičkou modrou, což značí průměrný filmový zážitek). Nakonec se ukázalo, že onen odklad tomu jedině pomohl a jelikož se ve mě probudila chuť po nějákém mečově-válečném snímku (dohrál jsem zase Battle For Middle-Earth (: ) přišli Warlords vhod.

Warlords se neodehrávají (jak je u čínských mega velkofilmů zvykem) před dávnými časy v předaleké Čině, ale v docela nedávném 19. století v předaleké Číne. Ze začátku se nechávají (ty Warlordi ((: ) zdát jako velký (i když ne megalomanský) válečný snímek (v první půlhodině jsou k vidění hned tři bitvy) a další se chystají.
Ovšem když už se chystáte přinést si špagety, abychom ladili s krvavou koláži bitevních scén pan scénárista s panem režisérem přeladí a najednou se člověk kouká na drama (trochu politické a trochu milostné) odehrávající se na pozadí válečného konfilktu  (protože sem tam pár vteřin na vojáčky taky zbude, to  bychom nebyli číňané, kdybysme příslušníky ČLA nevyužili (: ).

A je to drama tak nějak se vším co k tomu patří: osudová žena, zlí vládci a sviňský (nebo nesviňský?) Jet Li proti lehce jednoduchému hrdinovi. Vlastně hrdinové jsou tři. Tři "generálové", kteří se v pokrevním bratrství rozhodli vyřešit problém hladomoru ve vesnici přidáním do služeb provinčních vládců (to jsou ty tři zlí vládci), ale jak přišli první úspěchy (SPOILER!) tak se to celé nějak zamotalo.

Scénář nemá zrovna extrémní spád, ale to vůbec nevadí. Člověk má pak čas vychutnat si nejednoznačnost postavy Jeta Li. Vůbec..od půly vás tvůrčí tým naprosto polapí a nejbližší postava na plátně vám bude ta, která je nejvíce zmatená, ale v tom dobrém slova smyslu. Divák, prostě neví "jak to bude dál." A tak to má být. Když k tomu přidáte pocit, že vám na hrdinech záleží a nechcete, aby se nechali zmanipulovat, tak máte o zábavu postaráno. (je to drama no (: )

Vizuál je výborný. Tady bych poukázal na rozdíl mezi Warlords a Red Cliff. Zatímco John Woo velmi rád tlačí do záběru Bayovské "teplé oranžové filtry", tak Peter Chan si zvolil spíše barvy tmavá a depresivní (ve Warlords často sněží a prší, za to málokdy vysvitne slunce) a jeho vize "zákopové" deprese je opravdu...depresivní. (viz plakát)

Bohužel sem se ke konci díky únavně trošku ztratil v tom kdo koho chce oddělat a kdo kam jede, aby se nechal oddělat. Podobně mi poslední souboj (který supluje konverzační druhou hodinu) přišel trošku natáhnutý (ale jen trošku). To jsou takové malé zápory na které si teď vzpomenu (to že skladatel soundtracku občas vykrádá Zimmera neberu nutně jako zápor (: ):

Ve finále je třeba říct, že Warlords mi sedli z těch tří asijských filmů asi nejlíp. Jejich výsledek je příjemných 70% s tím, že za pár let se rád kouknu znova a třeba to ještě uzraje.

Servis: 70% / csfd
Režie: Peter Chan
Hrají: Jet Li, Takeshiro Kaneshivo, Andy Lau

BLOG Note:
Konec asijského týdne!

Pašije na plátně

Mezi řádky, Katolík, 14. 4. 2008

Jeden můj dobrý přítel mi vyprávěl, jak asi před patnácti lety, při poslechu jednoho hudebního díla, zakusil dojetí, které dosud nepoznal. Tím dílem byly Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha a to dojetí bylo náboženské. Zážitek byl prvním z řady několika událostí, které mého přítele, původně přesvědčeného ateistu, přivedly k tomu, že se stal křesťanem.

Umělci dobře vědí, že rozjímání o utrpení Ježíše Krista může na lidskou duši hluboce zapůsobit a přivést ji k lítosti nad jejími selháními a k vnitřní konverzi – k hlubokému, niternému rozhodnutí začít vytrvale pracovat na zlepšení svého života. Pašije – vyprávění o posledních hodinách Kristova pozemského života – patří k nečastěji zobrazovaným námětům sakrálního umění. V každém katolickém kostele je toto téma zobrazeno v podobě Křížové cesty – souboru 14 obrazů zachycujících klíčové okamžiky utrpení Spasitele. Tyto obrazy se používají ke společným meditacím, které se konají během postní doby před Velkým pátkem a symbolizují jakousi malou pouť do Svaté země.

Tvůrci, kteří téma utrpení Krista zpodobují, často jako duchovně spoluprožívané jeho matkou, vycházejí obvykle z vlastního prožitku kontemplace – rozjímavého nahlížení – biblických událostí. Tak vznikl ve 13. století latinský hymnus Stabat mater dolorosa – Stála matka bolestná – tolikrát zhudebněný, tak vznikla v roce 1500 Michelangelova Pieta. Film Mela Gibsona Umučení Krista do této dlouhé tradice křesťanské ikonografie velmi dobře zapadá. I on byl natočen jako výsledek obrácení a pokání umělce, který v jistém okamžiku pocítil hořkost nad svým životem. Ani on, stejně jako umělci středověku a novověku, si neklade za cíl seznámit diváky s celkem Ježíšova učení, ale přiblížit vrcholnou událost Ježíšova života – noc a den, kdy se odehrála spása lidstva. Tento film je modlitbou, nikoliv kázáním. Není náhoda, že Gibson sám sebe obsadil do role římského vojáka, který přibíjí Krista na kříž.

Vše začíná modlitbou Krista v Getsemanské zahradě. Na Krista, který je podle křesťanské víry zároveň celý Bůh a celý člověk, zde padá celá tíže lidského hříchu. Mnoho svatých, například nedávno svatořečený otec Pio z Pietrelciny, se domnívalo, že zde Ježíš mystickým způsobem zahlédl všechny hříchy lidstva a podle Bible mu v této chvíli tekl krvavý pot. Toto duchovní utrpení Krista drtilo více, než utrpení fyzické, kterému byl vystaven v následujících hodinách. Krista v zahradě navštěvuje ďábel, kterého hraje žena, italská herečka Rosalinda Celentano, a pokouší ho slovy: „Nikdo nedokáže unést celé to břemeno hříchu. Nikdo nedokáže...“ Tato temná postava je po celý film Kristovým stínem, je jakýmsi protějškem Kristovy matky, Marie, která svého syna doprovází, a která snad jako jediná kromě Krista ďáblici vidí. Tak zatímco se Ježíš modlí v Getsemanech, Maria se modlí židovskou pesachovou modlitbu „Ma ništana ha lajla haze“ – Čím se liší tato noc ode všech ostatních nocí? Po těžkém boji končí synova modlitba slovy: „Otče, ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ V tomto okamžiku se Kristova lidská vůle podřizuje vůli božské a od té chvíle již všechno přijímá s vyrovnaností a dobře viditelnou vnitřní silou – tak velkou, že se při nesení kříže až zdá, že pomáhá spíše on Šimonovi z Kyrény, než naopak.

Filmový Ježíš, James Caviezel (známý z válečného filmu Tenká červená linie), kterému hned na začátku filmu následkem bití zcela opuchne jedno oko, hraje Krista mistrovsky. Soucitným pohledem jediného oka sleduje vše, co se děje kolem něj a s ním – jeho pohledy na Jidáše, Petra, Piláta, Barabáše, Kaifáše a další patří k nezapomenutelným momentům, stejně jako okamžik, kdy téměř něžně obejme dřevo kříže. Jeho soucit s lidstvem vyvrcholí na kříži slovem „žízním“, které katolická tradice vykládá – zde zmiňme třeba blahoslavenou Matku Terezu z Kalkaty – jako žízeň po lásce lidí. Caviezel je mimochodem téměř jediným americkým hercem v obsazení filmu. Marii hraje vynikající rumunská herečka židovského původu Maia Morgenstern, Marie z Magdaly je Italka Monica Bellucci (Matrix Reloaded), Piláta hraje bulharský herec Hristo Naumov Shopov, který zde stejně jako další Římané přesvědčivě hovoří záměrně primitivní lidovou latinou.

Hlavní linie filmu, křížová cesta, je prokládána záblesky minulých událostí, zejména poslední večeře. Tyto záběry jsou tak krátké, že si u nich divák nestačí odpočinout a velmi prostými, až minimalistickými, ale právě proto navýsost působivými symboly, vyjevují duchovní obsah Kristova utrpení. Tak při pohledu na zakrvácené nohy vojáka si Kristus připomene umývání nohou učedníkům; rozbalování nekvašeného chleba při poslední večeři je prostřiženo na svlékání Krista pod křížem. Mnohé katolické křesťany již tyto záběry přivedly k hlubšímu prožívání mše svaté, která zpřítomňuje popisované události v dnešní době. Jeden z nejsilnějších okamžiků je ten, kdy Ježíš pod křížem upadne v blízkosti své matky. Marii se vybaví, jak mu pomáhala vstát jako malému chlapci a po krátkém váhání dodá i nyní svému synu sílu pokračovat – v cestě na smrt. Je to snad tato chvíle, kdy její srdce probodl meč, jak to před třiceti lety předpovědělo proroctví starého Simeona. Ježíš cítí, že i ona potřebuje povzbudit a řekne jí: „Podívej, matko, všechny věci tvořím nové.“ Vím nejméně o jednom divákovi, který, ač muž, v tomto okamžiku plakal. Matčina aktivní účast na událostech je velmi dobře alegoricky vyjádřena také v okamžiku zvedání kříže, kdy se Maria zvedá ze země současně s křížem. Úžasné je také pojetí Šimona z Kyrény, který nese kříž s Ježíšem tak, že mají spojené paže a jednu chvíli vypadají skoro jako bratři, kteří společně staví dům.

Vizuální stránka filmu je velmi zřetelně inspirována starozákonním prorokem Izaiášem, který 700 let před Kristem popisoval Spasitele slovy: „Byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili; byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti… Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Záběry na Ježíšovu krvavou tvář mají vznešenost ikon. Vizuálnímu dojmu je místy podřízena určitá sošnost postav, což ale není na závadu. Závěrečné prolití Ježíšovy krve, která vytryskne z jeho pravého boku a postříká postavy stojící pod křížem, je zase ozvěnou proroka Ezechiele, který popisuje vidění řeky živé vody, vytékající z pravé, východní strany chrámu. Voják, který je pokropen Kristovou krví, se v té chvíli obrátí. Podle mého soudu je snímek historicky mnohem věrnější, než bývá obvyklé a to právě v detailech. Krutost římského bičování je známa z jiných pramenů; že byl takto hrozně bičován i Ježíš, můžeme vytušit z Pilátových slov „Ecce homo“ – hle, člověk – kterými Ježíše představuje davu a která jsou v Bibli zachycena v původní latině. Bible také zachycuje posměšky římských vojáků, kteří možná při nasazení trnové koruny šli nad rámec toho, co přikázal Pilát a docela dobře mohli být opilí, jak to ukazuje film. Křesťané mohou být velmi vděčni za to že slyší Krista hovořit v aramejštině, z níž se v jinak řecky psaných evangeliích dochovalo jenom několik slov.

Lze pochopit, že se Židé mohou cítit uraženi tím, jak jsou zpodobeni kněží a někteří členové velerady. Divákovi ale daleko více utkví v paměti řada krásných židovských postav, například Veronika. V jednom z evangelií je zachyceno proroctví, které se někdy v minulosti nesmyslně stávalo záminkou k útokům na Židy: Dav říká Pilátovi: „Jeho krev na nás a na naše děti.“ Toto proroctví ve filmu vysloví Kaifáš, ale pouze aramejsky a není přeloženo v titulcích. Je logické, že se ho Gibson nechtěl vzdát úplně, neboť právě vylévání Kristovy krve, naplňující proroctví a očišťující nás i naše děti, patří k nejdůležitějším poselstvím filmu. Tragédií může být, pokud snímek podpoří již tak vypjatý antisemitismus v některých arabských zemích, mohl by to naznačovat komentář Jásira Arafata, který už bohužel snímek použil jako politický nástroj. To však v žádném případě nebylo úmyslem tvůrců a rozhodně takto film nepůsobí na křesťana, který si je dobře vědom toho, že Ježíš je Žid.

Síla filmu tkví v symbolice, kterou je nabita doslova každá minuta. Ta naneštěstí zůstane skryta divákovi bez teologického zázemí, věřící však může motivovat k tomu, aby film shlédli několikrát. V průzkumu mezi převážně věřícím obecenstvem, který byl v Americe proveden po prvním týdnu uvádění, se čtvrtina respondentů vyjádřila, že ho shlédne znovu. Za dobu, co se tyto průzkumy dělají, dosáhl tak vysokého procenta pouze jeden film – první díl Matrixu. I nekřesťan však bude zasažen jádrem poselství, kterým je hrozné Kristovo utrpení, přijaté dobrovolně. Může také vnímat nádhernou postavu matky, která trpí spolu se synem.

Kritické poznámky mohou připomínat známé výtky Michelangelovi, že vytvořil Madonu v Pietě příliš mladou. Snad Herodes je zkarikován až příliš. Na zvláštních efektech se trochu projevil rozpočet – přece jenom poloviční oproti předchozímu Gibsonovu filmu, Statečnému srdci. Závěrečné vzkříšení Krista může někomu připadat nedostatečně decentní, avšak velmi dobře ukazuje, že zmrtvýchvstání se neodehrálo v říši idejí, ale reálně a tělesně, což bylo rozhodně vhodné zdůraznit.

Film je mimořádně výrazným uměleckým dílem, které se natolik liší od obvyklé náboženské filmografie, že je s ní nelze dost dobře srovnávat. Mnohem spíše je součástí světa sakrálního umění. Shlédnout ho není v žádném případě příjemné, ale může to být formativní zážitek, zejména pro toho, kdo je zvyklý rozjímat nebo se modlit růženec. Jediná úleva, kterou divák zažije, pochází z faktu, že se film nesnaží Krista tak či onak demytizovat, jako díla vycházející z filosofických koncepcí 19. století. Není divu, že film již u diváků inspiroval řadu osobních konverzí, včetně obrácení neonacisty nebo přiznání k vraždě.

David Petrla

Snímek jsem viděl za střízliva a nepochopil jsem jej. Unikl mi tajný podtext to je jedno možné vysvětlení. Nebo tam žádný není..Ať tak či onak Slepý otvírač kanálů je prostě "freak show".
Děj pojednává o chlápkovi, který je slepý a chodí po Brně, aby otevřel nějáký ten kanál. A občas je hodný a občas je zlý. (asi, fakt jsem to nepochopil)
Slepý otvírač kanálů je tak spíše kamerové cvičení (na excelentní úrovni) sestávající z několika scén. Ale při jeho délce (7:19 i s titulkama) to rozhodně neurazí. Možná byste čekali nějákou závěrečnou pointu, ale ta prostě není.
Je třeba říct, že hlavně první čtyři minuty (takže vlastně polovina filmu :)) ) jsou výborné. Bloumání Otvírače ve velmi zajímavém "zeleném" obraze a scéna s hádajícím se párem jsou skvěle nasnímané a plné jakési WTF atmosféry.
Druhá půlka by se toho držela taky kdyby nebylo digitálního kanálu (to bylo opravdu úžasné vytrhnutí a do těch pět minut obrázků to vůbec nezapadlo) a závěrečné záchranářské scény, která jde v amaterských možnostech natočit asi jen stěží jinak.

Je opravdu těžké o Otvírači psát nějáký souvislý text. Buď se vám to líbí a napíšete v bodech pár postřehů, které jsou dobré anebo se vám to nelíbí a napíšete pár záporných postřehů.

Verdikt:
Technicky skvělé , občas nápadité a experimentující cvičení s kamerou a střihovým programem. Krátká doba pěkně maskuje, že je to celé prakticky o ničem a jde jen o to jestli jste ochotni to přijmout. Mě osobně tento přístup neuráží a je mi mnohe sympatičtější než jiné rozvleklé nebo velkohubé amaterské sra*ky.

STREAM: VIMEO

Hodnocení: 7/10     
Profil: ZDE
Produkce: TV Kaktus

In realtà il mio resoconto dovrebbe cominciare dal giorno prima: la sera di mercoledì 2 luglio raggiungo i miei compagni di viaggio allo ZoOkY di Reggio nell' Emilia, nuovo locale troppo carino per essere apprezzato nelle terre d'aglione dove la massima aspirazione sono i fake irish pub, la musica metal e Luciano Ligabue. La serata è gradevole, piena di bbbella gggente gggiovane e bbbel sssoundd. Si conclude alle 2 di notte, tappa a Modena a raccogliere baracche e burattini e poi alle 4 e 30 partenza per Bergamo dove alle 8 ci attende il volo per Charleroi. Sbronzi. Stanchi. Alla vigilia di un festival di 4 giorni. Non male come partenza. Se poi ci mettiamo che becchiamo gli unici 2 incidenti presenti sulle autostrade italiane in quel momento, deviamo per la strada normale, e facciamo la corsa (letteralmente) per arrivare al check in all'ultimo momento, vuol dire che la giornata promette bene.

Ma siamo gggiovani, siamo forti, e durante il viaggio l'umore è alto. Arriviamo a Charleroi con lo spirito giusto, ma lì inizia un calvario: 2 bus e 2 treni per arrivare a Leuven, dove una navetta ci trasporta a SOLI 3 km dal festival, da fare con le valigie in spalla, ovviamente. Arriviamo in campeggio, il più lontano dall'area del festival - il buon Alex a posteriori spiegherà anche il motivo dell'assenza di compagnia femminile riscontrata... chi vuoi che venga con te quando vede il braccialetto del campeggio più in culo al mondo? - e piazziamo le nostre 2 Quechua automontanti come solo Un Fantozzi e un Filini saprebbero fare.

Il campeggio è delizioso: all'entrata ti aspettano 20 metri di fango non stop, per poi passare all'erba marcia e alla terra zollosa. Ma cosa importa? siamo in mezzo ai campi di grano, l'aria è dolce et fragrante, e i cessi hanno la fossa aperta. Uhmmm che poesia, andare in bagno con 4 o 5 Mr Henky che ti salutano!

ma cosa importa? abbiamo le docce! quelle costano solo 2,5 euro, si fa una fila solo di un ora e 20, e devi entrare obbligatoriamente scalzo! aaah che simpatico, il Microsporium Canis che alberga ora tra l'alluce ed il secondo dito del mio piede sinistro!

Al di là di tutto ciò, non esiste problema: cos'è, pensavo di andarmene al Club Med belga? nossignore: sono un raver fino a prova contraria, e i veri ravers non temono nulla. Purtroppo le zero ore di sonno e la via crucis compiuta ci costringono ad un riposino pomeridiano per cui perdiamo il primo appuntamento importante: i Vampire Weekend. Il dispiacere tuttora è grande, ma non si poteva fare altrimenti. Arriviamo quindi all'area del festival verso le 5 e 30, ascoltandoceli lungo il tragitto. Un ora di fila per farsi fare il benedetto braccialetto (le file, uno dei passatempi più in voga tra i giovani belgi) e siamo finalmente dentro: io mi fiondo a vedere i The National, tra i miei gruppi più attesi, e non deludono: perfetti tecnicamente, intensi, e molto meno fiala di quello che potrebbe sembrare dagli album. La voce di Matt Berninger arriva dritta al cuore, scandita da quella batteria metronomica che non sembra vera.

Dopo il nubifragio che si abbatte al di fuori del Pyramid marquee, ritrovo i miei amicici e per scaldarci ci dirigiamo a vedere Shameboy, dj locale che ci fa saltare per la prima volta; il suo incrocio tra i Vengaboys ed il french touch di matrice daft punkiana è un irresistibile aperitivo a quel che verrà.

Lascio passare Lenny Kravitz e non ho comunque la forza, dopo la giornata trascorsa, per farmi strada nella ressa che accompagna la venuta dei Soulwax; poco male, me li gusto lo stesso sul ciglio dello stage al coperto. Per i Chemical Brothers invece ci facciamo largo fino alle prime file: stesso spettacolo dell'anno scorso, bilancio decisamente negativo...ogni tanto uno dei due fratelli chimici si porta in avanti sul palco ad accogliere le ovazioni del pubblico, tanto dietro alla consolle non sembrano aver molto da fare. I battiti sono lenti e l'unico motivo di godimento rimangono i visuals sullo sfondo, vero core dello show. In contemporanea c'erano i 2 many dj's (tanto per dire che tipo di sovrapposizioni erano presenti), cui abbiamo rinunciato esibendosi ormai più a Modena che in Belgio.

Ah giusto, c'erano anche i R.E.M. . E Mika. non pervenuti.

Day 2 - Venerdì 4 Luglio

La giornata inizia presto, noi arriviamo con un pò di ritardo, ma in tempo per vedere un pò di sana tribù metallara (scarna a dire la verità, i 15enni continuavano a prevalere) fare head banging con gli Slayers. Dopo sarebbe il turno dei Babyshambles, ma toh? sono gli unici a tirare il pacco. Ma non importa, perchè in seguito sul main stage è il turno di quello che sarà sicuramente uno dei migliori best act: Jay-Z. Quanto è figo Jay-Z. Non è il mio genere, non l'ho neanche mai particolarmente apprezzato neanche quando ascoltavo rap, ma devo ammettere che ha tirato su uno spettacolo coi controcazzi...strumentisti incredibili, carisma da vendere, tecnica impressionante. è hip hop a 360 gradi, è una delizia per gli occhi e per le orecchie, che tu ascolti rock o reggae, non fa differenza. Chapeau.

Dopo Jay-Z stiamo sul main stage per i Verve. Dopo 3 canzoni scappiamo, è la noia fatta musica. Se le reunion devono farti suonare come se fossi da solo nella tua cameretta a strimpellare, meglio evitare.

Arriva la sera e arrivano in fila Hot Chip e Digitalism: i primi non mi hanno mai entusiasmato, ma devo ammettere che sono davvero validi dal vivo, molto meglio che su disco. Tuttavia ho un crollo fisico per cui non trovo la forza di andare a spingere là davanti. I secondi, beh, è stato il primo tentativo di sopravvivenza;in certi casi la musica passa in secondo piano, la priorità è tenersi in piedi e respirare. Non pervenuti. Nell'allontanarci dal festival osserviamo da lontano Moby... sveglia, siamo nel 2008.

Day 3 - Sabato 5 luglio

Il giorno più intenso è il giorno del tracollo.

Inizio con gli MGMT, che di bello hanno presentato solo la maglietta che vendevano al merchandising. Uno show asettico, da gruppetto quale d'altronde sono. Certe band andrebbero ascoltate solo su disco, o al massimo nel piccolo indie club di provincia, perchè quando ti vai a confrontare con i veri colossi risalta tutta la povertà musicale di cui sei capace. Puoi anche vestirti come un elettro-hippie e fare indossare alla gente bandane colorate, ma la sostanza rimane quella che è: poca.

Salto i The Hives per dedicarmi ai Band of Horses: cattiva scelta, non tanto per gli Horses che sono assolutamente di grande spessore, quanto per la mia condizione fisica che risulta pessima già alle 3 di pomeriggio. Gli Hives forse mi avrebbero dato un pò di adrenalina, ed a quanto mi hanno riferito han fatto la loro porca figura (si potrebbe definire un caso opposto agli MGMT).

é poi il turno degli Editors, che osservo in solitudine da lontano immerso nei ricordi che mi evocano. Niente da dire, gli editors sono imprescindibili, fanno salire brividi lungo la schiena, hanno compiuto quel salto che li rende la brit pop band per eccellenza, togliendo lo scettro agli ormai marciti Coldplay.

Bravi anche i Kings of Leon, nonostantela croce in bella vista del cantante ed il taglio da chierichetto.

Dopo è il turno, in fila, di Ben harper, Sigur Ros e Radiohead. In breve: durante l'attesa per Ben Harper in 4° fila (mi chiederete: "ma perchè Ben Harper?" e io risponderò: "non lo so") la stanchezza, il caldo, la massa ed effetti psicotropi thc dipendenti mi fanno avere un rapido annebbiamento dela vista ("annebbiamento" è un eufemismo, "vedere un cazzo" è un'espressione più adeguata) con associata sensazione di imminente svenimento (vedi "pre-sincope"), per cui la fedele Chiara si trova obbligata a salvarmi la vita portandomi al lato del paclo e facendomi sedere in mezzo al fango. Per 20 minuti buoni sono rimasto immobile a fissare il muro di gente che avevo davanti, con Ben Harper in sottofondo, a membra flaccide. Mi sono sentito così RRRoccknnroll e così ggggiovane che ho ben pensato di prenderla un attimo con più calma, da li in poi.

Perciò i Sigur Ros li ho visti da seduto, compiacendomi soprattutto dell'abito a metà tra Ladyhawke e labyrynth ed Edward mani di forbice dello strabico cantante. Però ammetto che sono davvero notevoli, nonostante l'imminente mio tentativo di suicidio.

Radiohead: mi spingo in terza fila, vedo bottigliette di acqua che mi sovrastano, passate di mano in mano a partire dai buttafuori per idratare le ragazzine che facevano stage diving da svenute per la calca formatasi. Dopo 30 minuti di stenti penso che vedere quel folletto di Thom yorke ed il chitarrista che fa finta di suonare una radio d'epoca facendone scaturire suoni assurdi non è poi la mia massima aspettativa della serata. Non ho mai ascoltato davvero i Radiohead, e vederli in un concerto di due ore in cui non fanno neanche un cazzo di singolo commerciale ad esclusione di Idioteque, è troppo per me.

The gossip, Kate Nash, Gnarls Barkley, Roisin Murphy: non pervenuti.

Day 4 - Domenica 6 Luglio

Comincio la giornata all'insegna dei buoni propositi e della tranquillità in attesa dell'ultima sera, pertanto mi sparo subito i miei amati Panic! at the disco; che bello stare tra le ragazzine urlanti ogni singola parola dei loro testi! I Panic profumano di latte, ma non mi sento di dire male di loro; non sono certo fenomenali dal vivo, ma mantengono l'easy listening degli album, e a me basta. Inoltre Brendon Urie non è poi così male, se non si accinge a cantare tonight tonight. Il pomeriggio continua nell'attesa del main event serale, e ci perdiamo volentieri i vari The Kooks, The Raconteurs, Grinderman e Kaiser Chiefs per rifocillarci e farci un paio di dj set violenti all'aperto allo stand Partytime, che mischia i Datura con i Justice creando un'atmosfera veramente piacevole...immaginatevi un prato intero di gente che salta senza problemi di spazio e quindi di aria, con lo stand della birra a due passi. Bellissimo.

Alle 8 disera è il momento dei Justice. Decido di dare tutto, e con gli altri ci spingiamo davanti, sotto il capannone del Pyramid Marquee. Ora, sfido chiunque a dire che ormai un loro live non sia paragonabile a un ceoncerto dei Rage against the machine. Non sono quasi riuscito ad ascoltare i suoni, pensavo solo al momento in cui sarebbe finito il pezzo per boccheggiare in punta di piedi e captare una corrente di aria. Semplicemente non c'era ossigeno. Alla fine dell'evento , all'uscita, un simpatico inglese mi fa: "Ehi , did you have a shower?".

ci rimane giusto la forza per osservare Beck da lontano, con i suoi capelli lunghi e il suo camicione di flanella, che pensava forse di suonare alla sagra del paese, dall'impegno che mostrava.

Idem per gli Underworld, che dopo la pazzia fatta con i nostri francesi preferiti, era meglio evitare.

Ci allontaniamo infine senza dare quasi neanche uno sguardo ai dEUS, che giustamente fanno gli onori di casa chiudendo il festival.

Ora, per concludere, brevi sul festival per punti:

-L'organizzazione del Werchter, nonostante i nomi spaventosi e l'ottima rete di trasporti (gratuiti) per arrivarci, non è delle migliori: il programma è da chiedere all'ingresso, altrimenti ti attacchi e puoi solo leggere "next" sui maxischermi, senza neanche che venga segnalata l'ora. Inoltre, 2 palchi per i nomi presenti sono assurdamente pochi, rendendo questione di sopravvivenza ogni concerto che si vuole gustare dalle prime file.

- Il cibo è discretamente vario e soprattutto offre Friet met Stoofvless, ovvero patate fritte belga ottime sormontante da una montagna di gelatinoso e glutammatoso stufato di manzo...SPEZIALITATEN! oltre a questo, cucina un pò di tutto il mondo ma con l'obbligo del fritto, ed in più un chiosco "Pasta Festivale", il cui nome dice tutto.

- Per i maschietti, è un festival di pura sofferenza. quello che contraddistingue il werchter dagli altri festival europei visti è l'età media: si va dai bambini di 8 anni accompagnati dai genitori (oh, in Belgio mica c'è Mirabilandia) a ORDE di ragazzine di 15-16 anni, tutte bellissime, che qui farebbero a gara per andare al Pineta o al Papete, mentre là vanno scalze per un campeggio degno di Woodstock. Questo fa riflettere.

-La socievolezza delle popolazioni nordiche, si sa, non è il massimo. Fondamentalmente si tratta del 70% di Belgi, 20% di Olandesi, 5 % di inglesi e 5 % del resto del mondo, di cui uno 0,0005 % di italiani...il che sicuramente è un punto a favore. Certo che un pò più di senso della comunicabilità e di umorismo non gli farebbe male.

Ho finito.

Mi vado a preparare per il Pukkelpop.

Se vzhledem je to už horší:

Neodvážím se předvídat, jak moc úspěšná tato nová příchuť bude, ale vizáž plesnivého rohlíku není právě velká přednost ;-)

http://www.myspace.com/wolfparade

Wolf Parade - Call it a Ritual (MP3)

Americká formace Silver Jews přichází s novým albem Lookout Mountain, Lookout Sea. Přečtěte si, Jak jej hodnotí prestižní hudební sever pitchforkmedi.com.

http://www.myspace.com/silverjews

Silver Jews: Strange Victory, Strange Defeat [MP3]

Restaurace se nachází v malé, slepé ulici jménem Boršov zhruba na půl cesty mezi Národním divadlem a Karlovým mostem. Tohle je prakticky celá ulice:

Restaurace je evidentně populární. Při rezervaci dva dny předem mi bylo sděleno, že na danou hodinu mají už jen poslední volný stůl a během naší večeře neustále chodili další lidé, které už nebylo kam usadit. Restaurace je sice blízko turisty oblíbených památek, ale pokud nevíte, kde ji hledat, jsou šance na její náhodné nalezení minimální.

Na tvorbě interiéru restaurace se podílelo několik různých designérů a výtvarníků a je to na něm vidět. Ve výzdobě se prolínají prvky sci-fi 60. let, východní i západní asie a i jiných neidentifikovatelných vlivů. Hodnocení výsledku záleží na vašem vkusu. Fotografie z restaurace naleznete zde.

Měli jsme žízeň, tak jsme si každý objednali 2 různá pití. Majka si dala Greenhorn (organický nápoj z mladého ječmene; 40Kč/0,2l), který obsahuje celou galaxii všelijakých enzymů podporujících dobré trávení a chutná jako rozmixovaná tráva.

Dál si objednala Březovou šťávu (45 Kč/0,3l). Velice zajímavá a téměř nepopsatelná chuť (v dobrém slova smyslu) se "stromovým" dozvukem.

Já jsem původně uvažoval o koktejlu z guaranového sirupu a právě březové šťávy, ale nakonec jsem zvolil kombinaci guarany s Márkou pojmenovanou Druhá míza (65 Kč/0,3l). Obsah kofeinu byl podle subjektivních účinků menší než u šálku středně silné kávy; chuť byla někde na rozmezí limonády a šťávy z hroznového vína.

Jako druhé pití jsem si objednal Domácí citronádu s čerstvou mátou (55kč/0,5l), což bylo jediné nealkoholické pití z nápojového lístku o objemu větším než 0,3 litru.

Jako hlavní jídlo jsem si dal Rizoto z bulguru s restovaným tempehem, jarní zeleninou a pestem ze sušených rajčat a arašídů (130kč). Bylo vinikající.

Majka si dala Lilkovou quesadillu se sýrem, guacamole, rajčatovou salsou, zakysanou smetanou a zeleným salátem (130 Kč). Guacamole jsem před tím ochutnal pouze jednou v životě jako dip k nachos koupený v supermarketu a až teď jsem pochopil, proč je tahle omáčka v některých částech světa tak populární.

Obě jídla byla naprosto výborná. Rovněž obsluha byla milá. Mít tuhle restauraci blízko, tak tam chodím snad každý den.

Když jsem zmínil narozeniny tak nemůžu vynechat dárky. Majka dostala vytouženou zubní sprchu...

a do ní čistící prášek...

ale radost měla větší, než by se z poslední fotky mohlo zdát ;-)

Všechny tyto (více či méně reálné) problémy řeší projekt Potex. Na několika desítkách míst (zatím) v Praze a okolí se nacházejí velké kontejnery, kam může kdokoli odložit v igelitových taškách zabalené, nepotřebné oblečení, boty, hračky, knihy... prakticky vše, co se dá znovu rozumně použít. Kontejnery se nacházejí u stanic metra, u obchodních domů a na dalších frekventovaných místech. Fungují 24 hodin denně a akceptují cokoli, co do nich vhodíte ;-)

Spoustu informací o celém projetku lze nalézt v tomto dokumentu.

Mimochodem parkoviště u Průhonické Hypernovy má pojmenováno každou "ulici". Stačí si tak pamatovat, že jste auto nechali stát třeba na křižovatce Jogurtové a Houbové ;-)

V Hervis sportu jsem náhodou narazil na Aerobie Spring, což je menší bratr zmiňovaného Aerobie Pro, za Baťovských 299kč. Obě varianty se liší pouze velikostí.

Disk je tvořen kruhem z tvrdšího, průsvitného plastu s širokými gumovými okraji. Na horní straně je vytištěna řada informací, jako:

• čísla patentů, týkajících se Aerobie Sprint
• na kterou stranu ohnout disk v případě, že zatáčí doprava či doleva
• disk neplave
• neházet, je-li disk poškozen
• házet jen v přehledné, dobře osvětlené oblasti lidem, kteří dávají pozor

Skutečné rozměry disku jsou dobře vidět na následující fotografii:

Podle nápisů na papírovém obalu by měl disk v konkurenci ostatních létajících talířů splňovat následující:

• létat dál
• létat rovněji
• lépe se chytat

Nutno říci, že Sprint opravdu všechny uvedené body splňuje. Je vidět, že Aerobie si dalo na vývoji záležet a Pro i Sprint předčí klasické létající talíře ve všech směrech (snad s výjimkou schopnosti udržet se na vodní hladině).

Disk se díky gumovým okrajům snáze chytá, díky nízkému profilu doletí dále a díky svojí konstrukci lépe drží směr.

Ve srovnání s Pro verzí mi menší Sprint více vyhovuje a to nejen díky lepší skladnosti.

Pro lepší ilustraci nějaké pohyblivé obrázky:

Důkaz, že i s produkty od Aerobie nemusí hod vždy trefit cíl ;-)

Celá akce začínala v poledne. My jsme přišli ve dvě odpoledne a bylo tam úplně prázdno. Kromě "kytarového" stage, kde jsme trávili většinu času...

...bylo na výběr ještě z elektro stage...

...hip hop stage...

...a drum'n'bass stage.

První kapelou, kterou jsme poslouchali, byli Double Bubble. Příjemná hudba s jazzovým zvukem, celkově asi druhá nejlepší z těch, co tam hráli.

Druhou a asi nejlepší kapelou byli Slovenští Lavagance.

Precizní vystoupení a výborná kombinace elektroniky a živých nástrojů.

Počet posluchačů se lineárně zvyšoval s ubíhajícím časem, nezávisle na kvalitách právě hrající skupiny.

Následovali hipíci Please the trees vzdáleně připomínající Grateful dead. To byl asi tak jediný dojem, který jsem si z jejich části koncertu odnesl. Nebyli špatní, jenom mě jejich hudba ničím nezaujala (stejně jako hudba Grateful dead ;-)

Další kapelou byl Tibet. Jako jediní hráli česky, v tomto případě to ale bylo spíš na škodu. Z tamních kapel asi nejslabší.

V mezičase po obloze proletělo cca 10 balónů.

Potom hrála emo kapela One night band. Která byla... no... emo ;-)

Openairem nás provádělo pivo značky Pardál. Nepamatuju se, že bych ho kdy před tím pil, ale nebylo špatné.

Celá akce byla sponzorovaná, což se projevovalo všudypřítomností reklam a existencí různých stánků, jako byl tento od Sony-Ericsson.

Kromě toho se daly potkat i "pouťové" stánky prodávající perníková srdce nebo karnevalové masky. Za celou dobu jsem u nich neviděl nikoho nakupovat a po pravdě se ani moc nedivím, protože i na takto komerční akci působily nepatřičně.

Předposlední účinkující, kterého jsem viděl, byla italka Tying Tiffany. Sice hrála trochu jednotvárně, ale jinak byla docela radost ji poslouchat.

Odešel jsem v průběhu koncertu Monkey business. V té době už bylo před pódiem naprosto plno.

Monkey business v převlečení za pralidi mimojiné zpívali operu a plivali oheň. Holt show must go on.

Nemít vstup zdarma, tak bych se na tuhle akci asi nevypravil, ale kytarová stage příjemně překvapila a drum'n'bassová nezklamala, proto návštěvy rozhodně nelituju.

Takže Petře ještě jednou dík.

Představení se jmenovalo Pravý inspektor Hound. Žánrově by se dalo popsat jako detektivní komedie nebo spíše detektivní parodie. Jenže těžko bych hledal nějakou parodii, která by se kvalitou dala srovnat.

Už samotná scéna byla postavena dosti atypickým způsobem, kdy divák hleděl přes jeviště do druhého hlediště (kde se také hrálo).

Humor zde byl sice často situační, ale nebyl hloupý nebo předvídatelný. I samotná zápletka překračovala hranice (obou) žánrů.

Herci byli výborní. Část z nich jsem viděl už v jiném, vážném představení a ani komediální role jim evidentně nedělala nejmenší potíže.

I po technické stránce byla hra dokonale zvládnutá. Nikdy bych nevěřil, že se v divadle dá použít tolik zvláštních efektů :-)

Jednoduše, stálo to za to.

però leggetevi il testo, è sinceramente bello. e la voce di Antony and the Johnson per una volta non mi uccide i timpani. si, scusate ma io non riesco a resistere alla sua voce lamentosa, invece qui ci sta a pennello.

per non parlare del video. trasuda sensualità e io lo proibirei nelle fasce protette du mtv, poi si lamentano che i ragazzini lo fanno a 11 anni…oh beh, questa ,per me, è una canzone che gli ormoni non li tiene fermi..però vabbeh…

se poi anche Grazia li mette in classifica settimanale vuol dire che stanno davvero avendo un successone

As a child, I knew
That the stars could only get brighter
And we would get closer
Get closer
Oooooh

As a child, I knew
That the stars could only get brighter
That we would get closer
Get closer
Leaving this darkness
Behind

Now that I’m older
The stars should lie upon my face
When I find myself alone
Find myself alone

Now that i’m older

The stars should lie upon my face
And when I find myself alone
I feel like I
I am blind

Feel it
Feel it
Feel it
Feel it
Like I am blind
I am blind

I wish the stars could shine now
For they are closer
They are near
But they will not present my present
They will not present my present

I wish the light could shine now
For it is closer
It is near
But it will not present my present
It makes my past and future painfully clear

To hear you now
To see you now
I can look outside myself
And I must examine my breath and look inside
Ooooooh

To see you now
To hear you now

I can look outside myself

And i must examine my breath and look inside
Because I feel blind
Because I feel blind

I feel it
I feel it
I feel it
Like I
Like I’m blind
Ooooooh
The movie will
And feel it
Oooooh, I feel it
Feel it

Zpočátku bylo v Lucerně relativně prázdno, ale celý sál se plynule zaplňoval

Doladili jsme realitu pomocí piva (já) a Frisca (Majka) a čekali na začátek vystoupení, který přišel zanedlouho.

Jako předskokan vystoupila švýcarka Bettina Schelker. Její hudbu popsal jeden článek na netu jako "folky indie pop groove" a toho bych se pro neschopnost vymyslet lepší popis držel ;-)

Podle jejího životopisu je šampionkou v boxu, má vlastní label a založila soukromou hudební a sportovní školu. Zpívá částečně v angličtině, částečně v (švýcarské) němčině a její vystoupení v Lucerně bylo hodně příjemným překvapením.

Natáčet se mi nechtělo, tak pro ilustraci přikládám video z nějakého jiného jejího koncertu:

Další videa zde.

Po ní nastoupila Chumbawamba.

Její členové od dob Tubthumper poněkud zestárli (a obsazení se částečně změnilo). Celý koncert se nesl v trochu komornějším duchu, ale to nebylo vůbec na škodu.

Jestli se něco téměř nezměnilo, tak jsou to postoje všech členů kapely. Prakticky každá druhá píseň byla uvedená větou připomínající, že jde o protifašistickou nebo antinacistickou skladbu (či alespoň autora) a to je mě osobně sympatické.

Chumbeez zahráli jak staré tak nové věci (včetně výborné Add me z nové desky The boybands have won). Jediná známá píseň, kterou vynechali, byl jejich největší hit - Tubthumping.

Celý koncert byl fajn. Vytknout můžu pouze jedinou věc - trička Chumbawamba prodávaná u vstupu byla k dispozici jen v jedné variantě, která se mi nelíbila a tak jsem tyto nezávislé umělce nemohl podpořit koupí propagačního předmětu ;-)

Máte-li rádi inteligentní texty a líbivé melodie, pak vám můžu s klidným svědomím Chumbu doporučit ;-)

Opět pro ilustraci video z nějakého jiného jejich koncertu:

Další videa zde.